Čtvrtstoletí po pádu Železné opony jsme pozapomněli nejen na dobrodružnou porevoluční euforii, která je v kolektivní paměti postupně redukována na zprofanovaná tvrzení o „nepřehledném budování kapitalismu“ nebo „kolektivním rozkrádání republiky“, ale z našeho povědomí dočista vymizely také mravní étos té doby i neskrývaná radost ze získání svobody. Stále více se v individuální rovině i širším společenském kontextu soustředíme na krátkozraké přežívání, adorovaný potenciál ekonomického růstu, budování kariér, konstrukcí a výkladů zdánlivě objektivních jevů, které však mohou být nazírány i zcela odlišným úhlem pohledu nezatíženým balastem vlastní minulosti. Sto let po vypuknutí první světové války a sedmdesát let po ukončení té druhé sice dokážeme historicky analyzovat chyby svých předků, ale zároveň nejsme ochotni nalézat paralely se současným děním. S naivním přesvědčením o tom, že naše pevné postavení nikdy nic neohrozí, stojíme v údivu nad dynamikou osudu a bez ustání šeptáme větu: To snad ani nemůže být pravda!

Umělci přizvaní k účasti na výstavě se opakovaně ve své tvorbě pokoušejí aktivně vstupovat do diskusí nad aktuálními společenskými tématy. Někdy spektakulární formou a jindy zase prostřednictvím intimních gest upozorňují na nebezpečí plynoucí ze zdánlivě vzdálených událostí – civilizačních konfliktů, náboženských dogmat, vojenských agresí, územních expanzí – nezřídka motivovaných chamtivostí zvolených i samozvaných vůdců nebo zájmových, lobbistických či politických skupin. Tito autoři umanutě modelují vizuální znaky reprezentující protikladné proudy v širokém řečišti veřejného prostoru, a kultivují tak tuto novodobou agoru globalizované polis navzdory soustavným snahám o její ideologickou intoxikaci a mocenské ovládnutí.