Myšlenkovým základem pro tento výstavní koncept se stala úvaha nad aktem navracení se k minulosti, znovuobjevování a otevírání již zpracovaných témat a jejich rozdílná forma interpretace. Výstava tak přináší divákovi umělecká díla, která jsou nenásilně rozdělena do čtyř tematických okruhů: rekonstrukce společenského povědomí, rekonstrukce jako reakce na umělecké dílo, rekonstrukce spojená s místem a rekonstrukce osobní vzpomínky.

Rekonstruování situací, prostředí nebo příběhů může směřovat k jejich přirozenému znovuzpřítomnění. Jedná se o proces, během kterého se autor prostřednictvím určité události, zážitku či vzpomínky snaží rozklíčovat podstatné momenty, na které chce upozornit a které pomocí rekonstrukce znovu aktualizuje a dostává je tak do nových souvislostí. Autor zpracovává události a situace, které se ho nějak dotýkají, ovlivňují ho, jsou pro něj určitým způsobem zásadní a podílejí se na formování jeho osobnosti či vztahu ke společnosti, světu atd. Autor tuto jedinečnou výpověď předkládá prostřednictvím svého díla veřejnosti. Zde je stěžejní okamžik přechodu jedince z osobní sféry do veřejné, jako chvíle vystoupení a uvědomění si svého já ve vztahu k sobě a společnosti. Přechod můžeme chápat jako cestu mezi dvěma světy, tím osobním, tedy uzavřeným, kde se cítíme v bezpečí a mezi světem veřejným, kde se setkáváme s reakcemi okolí. Umělecká díla tímto získávají osobní emocionální přidanou hodnotu, která je vázána vzpomínkou k dané situaci či objektu.

REkonstrukce